ZÁMEK TELČ - HISTORIE

Více fotek



Od roku 1550 probíhala rozsáhlá téměř třicet let trvající renesanční přestavba, která z dosud poměrně nevelkého hradu učinila reprezentativní rezidenci jednoho z nejbohatších a nejmocnějších velmožů své doby. Na stavbě rozsáhlého areálu se podíleli přední stavitelé renesančních Čech, jmenujme alespoň Baltassara Maggiho. Do dnešních dní se celý areál dochoval v téměř nezměněné podobě jako jedna z nejvýraznějších památek renesančního slohu mimo jeho kolébku v Itálii, po zásluze byl proto zařazen do seznamů světového dědictví UNESCO.
Po vymření pánů z Hradce se v držení Telče vystřídali Slavatové z Chlumu, Liechtenstei-Kastelkornové a nakonec Podstatsky-Liechtenstein, kterým bylo panství roku 1945 zabaveno.



Jindřich z Hradce (+ 1398) postavil v místech dnešního zámku v Telči vodní hrad, zčásti zachovaný v nynějším zámeckém souboru. Tvořily jej budovy kolem malého dvorku v severovýchodní části zámeckého traktu, tj. na východě palác, při něm nu-jihovýchodě kaple sv. Jiří, postupující původně patry a zaklenutá hvězdicovou žebrovitou klenbou, na severu pak stavení, z něhož zůstaly jen sklepy a obvodová zeď. Z jihu a severu byl hrad uzavřen jednoduchou zdí, která byla v renesanci rozbořena. Nový hrad vlastně zpevňoval městské hrad by a střežil také jednu ze dvou městských bran. Telčský hrad představoval pokročilý typ českého hradního stavitelství, v němž obytná funkce zvítězila nad bezpečnostní stránkou.


Další držitel telčského hradu Jindřichův syn Jan z Hradce se v neklidných dobách 15. století projevil jako taktik. Nebyl sice přívržencem husitů, ale přijal pod svou ochranu Stanislava ze Znojma i jiné vypuzené mistry z pražské univerzity.
Kostnický koncil jej nazval nejkřesťanštějším českým pánem a doporučil jej k ochraně biskupu olomouckému. Stejně takticky se k husitskému hnutí stavěl i jeho syn Jan z Hradce; přesto však husité 21. září 1423 Telč dobyli. V lednu 1437 hostil Jan ni telčském hradě krále Zikmunda a později se stal členem jednoty strakonické, namířené proti Jiřímu z Poděbrad. V této politice pokračoval i jeho syn Jindřich z Hradce (od r. 1463), kterv válčil proti straně krále Jiřího a v r. 1471 se zavázal králi Matyášovi, že postaví do jeho služeb 150 jezdců. Teprve po olomouckém míru uznal za krále Vladislava II., který mu odpustil a jmenoval jej komorníkem Království českého (1485 — 1503).


V této funkci se Jindřich velmi přičinil, aby se český jazyk stal úřední řečí zemských desk. Dne 17. ledna 1507 zahynul nešťastnou náhodou na lovu.

V jeho době prodělal hrad pozdně gotickou přestavbu, při níž vznikla hranolová věž u severovýchodního nároží a druhá u východní zdi palácové kaple Sv. Jiří, dále asi tzv. zbrojnice a obdélný přístavek při severní straně paláce. Obytná stavení byla zvnějšku i v nádvoří obehnána vysutými ochozy, později zrušenými. Zčásti se zachovalo i gotické předhradí: severní hradba s baštou (okrouhlé základy věže na západním konci renesančního paláce) a západně od ní budova s původním vjezdem do hradu. Ještě dále na západní straně má gotické jádro hradní pivovar a v budově bývalého jezuitského konviktu se dochovala další hranolová věž hradu. Pozdně gotická stavební úprava sídlo rozšířila a důkladně opevnila.


Po Jindřichově nešťastné smrti sídlil na telčském zámku jeho syn Adam z Hradce, který zemřel v r. 1531; po jeho smrti došlo k novému rozdělení panství a Telč získal mladší Adamův syn Zachariáš z Hradce, za něhož Telč prožívala svou nejslavnější dobu. Již nákladná svatba s Kateřinou z Valdštejna, která se konala v r. 1553 na hradě Polné, svědčila o Zachariášově okázalosti; hostina a slavnosti trvaly 14 dní.


Zachariáš z Hradce vynikal nad současníky intelektuálním i uměleckým zanícením a diplomatickým taktem. Byl znám i jako milovník starožitností, starých zvyků a českého jazyka; zůstal katolíkem, ale vůči nekatolíkům byl snášenlivý. V r. 1557 byl zvolen do zemského soudu, v 1. 1558—1568, 1573- 1587 působil jako nejvyšší komorník, v 1. 1567 -1573 jako nejvyšší hejtman Markrabství moravského. Jeho hospodářské reformy přispěly k tornu, že telčské panství náleželo tehdy k nejrentabilnějším na Moravě.


Zachariášovu významu mělo odpovídat i komfortní sídlo, a proto přebudoval dosavadní hrad v renesanční zámek. Stavební přeměna probíhala ve dvou etapách; první byla spíše adaptací a slohově ještě v lecčems souvisela s domácí pozdně gotickou tradicí. Uskutečnila se kolem poloviny 16. století a přinesla úpravu původních budov kolem dvora včetně kaple sv. Jiří. Tzv. klenotnice byla vyzdobena sgrafity stejně jak sousední hodovní síň. Došlo k přestavbě jižního křídla tzv. zbrojnice a v západní hradební zdi byly zřízeny portálky, z nich vnější je datován rokem 1556. Úpravy zasáhly i předhradí, kde byl mimoto při severní hradbě vystavěn v 1. 1554 — 1561 palác s tzv. Zlatým sálem, nazvaným tak podle pozlaceného kazetového stropu.


Druhá etapa, která probíhala v 50. a 60. letech 16. století znamenala rozhodný zásah do organismu středověké stavby a změnu její funkce; je dílem italských umělců. Předevšín vznikla nová přístupová trasa přímo z telčského náměstí. N předhradí bylo vybudováno nové, reprezentační nádvoří, n straně k městu pak založena zámecká zahrada a okolí regulováno. Před r. 1556 vznikla obytná budova s branou do druhého nádvoří a po tomto datu vedlejší stavení do hospodářského dvora, jehož brána byla podle nápisu postavena v 1. 1566 — 1568. Při východní straně jižního křídla dal Zachariáš vybudovat kapli Všech svatých, dokončenou v r. 1580. Její interiér bohatě zdoben štukami a malbami. Umělecky vyzdoben by také Mramorový sát v 2. patře nad kaplí. Nové budovy i starý palác spojily sloupové arkádové chodby. Autorem těchto pozdních renesančních staveb byl Ital Baltazar Maio da Ronio, působíc ve stejné době na jindřichohradeckém zámku.


Při obou přestavbách byl zámecký exteriér opatřen bohatou sgrafitovou výzdobou; vnitřek vybavil Zachariáš knížecí nádhe rou; bylo zakoupeno 12 antverpských gobelínů, ze stříbra z polenských dolů byl zhotoven stříbrný stůl a 12 pozlacených židlí. Tak vyrostlo nádherné feudální sídlo, jemuž nijak neodpovídá skromný nápis na portálku při vstupu do palácového dvora: "Lepší skrovná živnost pod svou vlastní prkennou střechou nežli rozkošný (život) pod cizí".


Zachariáš z Hradce zemřel 6. února 1589 na telčském zámku a byl pohřben v mauzoleu. K jeho pohřbu byly tiskem vydány tři smuteční řeči. Zámek spolu s panstvím a s částí stříbra a klenotů odkázal (s podmínkou, "že stolice stříbrné a stůl stříbrný vždy v pokojích zámeckých mají být chovány a žádným vymyšleným způsobem, což by lest lidská najíti chtěla neb mohla, k zrušení nepřicházely, nýbrž v své celistvostí aby zůstávaly") synovci Adamu. Druhé manželce, Anně Slejnicové ze Slejnic, věnoval Polnou, Přibyslav a Ronov a dále zlaté klenoty a drahokamy, uložené v dolejších síních telčského zámku. Bohatství klenotů a drahokamů zachránilo v dalších desetiletích rod před bankrotem.


Adam z Hradce byl pravým opakem svého strýce. I on sice zastával nejvyšší úřady, ale neznal strýcovu hospodárnost. Zemřel 24. listopadu 1596. Jeho synem Jáchymem Oldřichem z Hradce vymřeli 24. ledna 1604 páni z Hradce po meči.
Univerzální dědičkou zámku a panství se stala jeho sestra Lucie Otýlie z Hradce, která se 13. ledna 1602 provdala za Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka. Ve skutečnosti vládl celým dědictvím hradeckého rodu Vilém sám. Původně byl vychován v bratrské víře, ale v r. 1597 přestoupil ke katolictví a stal se jeho horlivým hlasatelem. Čeští stavové mu vytý- kalí, že s některými obyvateli v Telči, kteří nechtěli přestoupit ke katolictví, "zle zacházel, poroučel po nich koňmi šlapati a všelijak s nimi ukrutně zacházel". Těšil se však oblibě císaře Rudolfa II., který jej zahrnoval přízní i úřady. Vilém Slavata se čile účastnil politického života, vždy na straně Habsburků a katolické církve. Stavové jej nenáviděli a stal se proto také obětí pražské defenestrace 23. května 1618. Za povstání stavové telčské panství šetřili, protože o jeho získáni usiloval hrabě Jindřich Matyáš Thurn. Po bělohorské bitvě zahrnoval Fer dinand II. Slavatu novými důkazy přízně; byl jmenován hrabětem a v r. 1628 se stal i nejvyšším kancléřem Českého království; směl užívat titulu vladaře domu hradeckého a získal právo zasedat na sněmu přede všemi hrabaty hned za knížaty. Ve svých pamětech se Slavata snažil obhajovat své jednání a politické názory. Zemřel 19. ledna 1652.


Za třicetileté války Telč velmi trpěla zvůlí vojsk obou stran. V březnu 1645 obsadili město Švédové; vypráví se, že švédský major, ubytovaný na zámku, byl prý tak vyděšen "bílou paní", která se mu zjevila, že dal vystrojit chudým hostinu ze sladké kaše.


O dalších majitelích zámku z rodu Slavatů nelze říci, že by cítili s poddanými. Naopak, byli zpupní, lakotní a utužovali poddanství. Výjimku činila manželka Vilémova syna Jáchyma Oldřicha, hraběnka Františka z Megga. Pravým opakem byl její syn Ferdinand Vilém Slavata (1657- 1673); o jeho tvrdosti k poddaným svědčí drakonická instrukce o robotách a trestání poddaných pro slavatovské panství z r. 1659.


Posledním Slavatou byl Jan Karel Jáchym. Ten se při honu 13. října 1662 vzdálil od své družiny, zabloudil a spadl do vlčí jámy; byl zachráněn poddanými z Vanova. Nad jámou pak dal vystavět kapli Sv. Karla Boromejského (u Vanova). Nakonec vstoupil do řádu karmelitánů a v r. 1692 se úplně zřekl majetku; zemřel v Římě r. 1712.


O slavatovské dědictví, odhadnuté na obrovskou částku 1 751 980 zl. (byly ovšem i značné dluhy), vznikly spory mezi příbuznými, až nakonec bylo rozděleno na pět dílů. Dědic zámku a Telče hrabě František Antonín Lichtenštejn - Kastelkorn vytvořil z telčského panství a z připojených statků Bíto vánek a Meziříčka majorátní íldeikomis. Panství pak zdědil hrabě Alois Podstatský z Prusinovic s podmínkou, že k svému jménu a erbu připojí i jméno a erb Lichtenštejnů-Kastelkornů, což se také v r. 1762 stalo. Za zmínku stojí jeho syn Leopold Podstatský-Lichtenštejn, osvícenec a lidumil. Za válek proti Napoleonovi stál v popředí vlasteneckých snah a zasloužil se o vznik moravskoslezské legie; v r. 1809 bojoval v bitvě u Aspern (prapor jeho čety je uložen v zámecké kapli v Telči). Když byla Vídeň obsazena Francouzi, vymohl si audienci u císaře Napoleona, jemuž se zaručil za udržení pořádku, a organizoval pak bezpečnostní službu v městě. V r. 1810 vydal řád pro pokračovací školy. Zemřel 1. října 1813 ve Vídni.


Jeho syn Leopold byl výborným znalcem hudby a jeho zásluhou byly na telčském zámku pořádány koncerty a divadelní představení; současně usiloval o povznesení kulturní úrovně poddaného lidu. Zemřel ve Vídni 12. května 1848. Zámek a telčský velkostatek zůstaly v rukou Podstatských-Lichten štejnů až do likvidace velkostatku v r. 1945.


Dnes spravuje zámek v Telči Státní památková péče. Objekt přiléhá k rohu náměstí a tvoří spolu s městem významnou památkovou rezervaci. Dochovaný interiér telčského zámku je dokladem přeměny italského umění v českém prostředí.
Kolem zámku je park ze 16. století se starou lípou, zvanou Zachariášovou. V době renesance byla u severní ohradní zdi vybudována oranžérie. Nedílnou součástí parku je potok, který spojuje Štěpnický rybník s rybníkem Seminářským. Právě toto obohaceni celé parkové plochy značně přispívá k uplatnění zámecké architektury i vlastních porostů. Park je dnes významnou oddychovou a rekreační součástí telčské městské památkové rezervace.