NA ZÁVISTI – ŘÁSNÁ

Dva řásenští sedláci, kteří měli louky těsně vedle sebe, se stále přeli o mez. Každý tvrdil, že ten druhý mu ukrajuje z jeho. Přendavali si mezníky, hádali se, nemluvili na sebe, pomlouvali se a nebylo s nimi k vydržení. Snad by se byli i pobili, kdyby jeden z nich náhle nezemřel. Klid však nenastal ani pak. Neklidná duše mrtvého se stále na louce, která byla předmětem sporu, o půlnoci zjevovala. Mrtvý chodil sem a tam a zoufale volal: "Kam dám?"

Sedlák měl strach, že se z toho zblázní. Nebyl schopen nic dělat, na nic jiného myslet, až byl doma, na poli či v lese, všude ho pronásledovala ona slova.
A tak není divu, že o tom s každým mluvil, každému se svěřoval. Z místních mu však neuměl nikdo pomoci. Jednou však přišli do vsi dva vojáci. Zašli se posilnit do hospody, slovo dalo slovo a nešťastný sedlák se svěřil se svým trápením i jim. Jeden z vojáků, ten starší, řekl, že by radu věděl. Sedlák však musí udělat všechno tak, jak mu poradí. Ten ochotně slíbil a podle vojákovy rady upletl z vrbového proutí kroužek, se kterým se večer dostavil na spornou louku. Tam už na něj voják čekal, a když se ozvalo nešťastné: "Kam dám?", vyzval sedláka, aby se podíval směrem, odkud se volání ozývá a přes vrbový kroužek na ducha zavolal:"Kdes vzal, tam dej!"

Závist, zloba a zášť však i v této chvíli zaslepila řásenského sedláka. Kolečko skutečně přiložil k oku, obrátil se na ducha, ale zavolal: "Když jsi vzal, tak nos!" Nepomohl mrtvému sousedovi, ale ani sobě. Voják, který mu radil v dobré víře, že vysvobodí nešťastnou duši, z toho byl smutný. Tak se nad tím rozlítostnil, že se zastřelil. Také lakomý sedlák nenašel klidu. Jeho duše se zatemnila a pomátl se. Od té doby se sporné louce říká Na závisti. A nebohá duše zemřelého sedláka snad dosud bloudí kolem. Půjdete-li kolem o půlnoci, dejte pozor, třeba zaslechnete smutné volání: "Kam dám?"