KOSTLIVEC OD SVATÉHO DUCHA - JIHLAVA

Takový byl třeba duch švédského generála Oesterlinga, jenž jako obávaný ohnivý jezdec bloudil městem, anebo rytíř, jehož vysvobodil z prokletí dokonce sám císař Karel IV., případně bílá paní, jejíž působiště je hlavně na vrchu Rudném, severně od města.


My si ale povšimneme strašidla, jenž se obvykle vyskytovalo na hřbitově u kostelíku svatého Ducha, dokud tam ten hřbitov ještě býval. Nedaleko totiž také sával mlýn, zvaný koňský, neboť byl poháněn koňským potahem. A z toho mlýna chodívali někteří mleči po práci domů kolem hřbitova, často za tmy, zvláště když si v šalandě bylo ještě co povídat. Jednou se ty jejich šplechty protáhly do tmy až k půlnoci a byl to zrovna stárek, který musel jít tou cestou. Ale co se nestalo:

Šalanda už byla docela prázdná, pan otec zrovna zavíral mlýnská vrata, když se udýchaný stárek vrátil celý zsinalý strachem a jen ze sebe sype: "Dnes už kolem hřbitova nepůjdu, jak se bojím! Chodí tam u kostela strašidlo v černém klobouku, pane otče…necháte mě tu přespat?" "Pro mne, za mne, ale zdá se mi, žes vypil víc piva, než je zdrávo," nato mlynář a sám šel hned na kutě, zatímco vyděšený stárek zůstal spát na slamníku v šalandě. Ale už dalšího listopadového večera vyprávěl mlýnské chase i několika děvečkám ten příběh: "Kostelní zvon právě začal odbíjet půlnoc, když jdu kolem. A tu se vám od jedné zdi odloupla nějaká vysokánská postava celá v černém hábitu. Snad nějaký dávný mnich nebo co. Nejstrašidelnější byl na tom zjevu široký černý klobouk, který mu docela stínil tvář, takže jste nevěděli, jestli to je člověk jako my, nebo třeba kostlivec z toho hřbitova. Takže jsem strachy honem upaloval raději zpátky sem do mlýna, aby mne tu nechali přespat. A věřte mi-podruhé bych se tou cestou za tmy už neodvážil!"


To víte, všichni kolem stárka pokyvovali hlavami, dávali mu za pravdu, jenom děvečka Anči, taková hubatá i srdnatá, že by se snad nebála ani čerta, povídá:
"To jste pořádný strašpytel, strýčku! Já na ten hřbitov půjdu třeba hned a ten klobouk přinesu, když mi dáte pět dukátů!" Copak-těch pět dukátů mleči mezi sebou sice vybrali, ale přesto jeden každý z nich dívku od té cesty zrazoval. I sám pan otec řekl:
"Anči, nechoď tam. Co tady mlýn mlýnem stojí, na hřbitov v noci nikdo ani nepáchl. Odjakživa se tam dály všelijaké divné věci.." Dívka si však říci nedala a bez dalších řečí se z mlýna vytratila. Netrvalo dlouho a byla zpátky, klobouk v ruce, sotva zuby drkotajíc:
"Stál tam u zdi bez hnutí, jak jste říkal, strýčku. A sotva jsem mu strhla klobouk, vidím, že je to kostlivec, jen ty oční důlky mu žhnuly ohněm! To už jsem ale letěla pryč, jen jeho brblání jsem ještě zaslechla!" Víc už Anči do řeči nebylo. Honem zapadla do své komůrky, zamkla za sebou s očekáváním, co se bude dít dál. Ten starý černý klobouk zůstal v šalandě na stole. A dělo se. Právě o půlnoci se ozvalo bušení na dveře a po něm slova:
"Anči, hned zítra mi vrať ve stejný čas můj klobouk, rozumíš? Jinak se ti zle povede!" Teď už by se strachy v děvečce krve nedořezal. Ani do rána nemohla dospat, a ještě než se pořádně rozednilo, pospíchala za farářem, aby jí poradil, co dělat. Byl to člověk rozumný, laskavý, znal své ovečky a znal i kurážnou děvečku. Promnul si vousy na bradě a povídá:
"S mrtvými se nežertuje. Nic jiného ti poradit nemohu, než klobouk opravdu vrátit. Půjdu tam ale s tebou, vykropím na místě, co mi ukážeš, kruh svěcenou vodou a z toho kruhu klobouk strašidlu podáš, rozumíš? Ne, abys kruh překročila, to si pamatuj!" Pamatovala si to, vskutku. Sotva se smrklo, šla s kloboukem na hřbitov, jenže kostlivec v hábitu tam na ni už čekal. Taktak se dostala do svěceného kruhu, ale jak po ní natahoval své hnáty, raději mu klobouk podala, majíc na paměti, aby kruh nepřekročila. Kostlivec zacvakal zuby, posadil si širák na holou lebku a v tom okamžení zmizel, aby se už na hřbitově u svatého Ducha nikdy nikomu neukázal. Víc mrtvá než živá se potom Anči vrátila do mlýna a teprve po několika dnech se z té hrůzyplné příhody začala vzpamatovávat. Nevzpamatovala se však už její ruka, kterou klobouk kostlivci podala. Od lokte až po konečky prstů jí zčernala! Právě na tu délku, co přesáhla hranici svěceného kruhu…



Z knihy: BÁJE A POVĚSTI Z ČECH A MORAVY – VYSOČINA (Vladimír Hulpach, 2005)